Svaly mají paměť
 
       Narovnej se! Nevystrkuj břicho! Nehrb se! Seď rovně! Ruce za záda! Hlavu vzhůru! A podobné imperativy v souvislosti s držením těla známe od dětství. Vzpomínám na dřevěné školní lavice s maličkými židličkami, na kterých jsme proseděli značnou část dětství a pro uspokojení paní-soudružky-paní učitelky (v závislosti na době) spojili ruce za zády a zpříma hleděli vpřed dychtivě očekávajíce světlé zítřky. Leckterý žáček považoval neúprosné požadavky pedagoga za zbytečný despotismus. A chytrým rebelům nedala spát otázka, proč naše tělo není stavěno tak, abychom se nemuseli pořád o něco starat. A přemýšleli, jak z toho ven. Vymysleli například instantní kakao, elektrický zubní kartáček nebo otočné razítko. Díky nim nám ubyla spousta starostí (a my jsme získali čas na to, abychom si vytvořili nové). A přece na těch pro někoho frustrujících rozkazech nekompromisních učitelů něco bylo. Naše svaly mají totiž velmi dobrou paměť. Jinými slovy, veškeré naše pohyby mají vliv na napětí svalů a to vše mozek neustále zaznamenává, vyhodnocuje a zpětně ovlivňuje. V závislosti na frekvenci a množství opakování (trénink) jsou informace do mozku ukládány tak, že se dají snadno vybavit anebo to naopak tak snadno nejde (pohybová lenost). Čím více paměťových stop v dětství uložíme, tím snadněji je mozek schopen nabídnout naučenou schopnost k užívání po celý život. Pokud tyto stopy alespoň občas oprašujeme. Inu, „co se v mládí naučíš, ve stáří jako bys našel“. Naše měkké tkáně amortizují uvnitř těla velice podobně jako rozvodový řemen v motoru vašeho auta. S tím rozdílem, že auto lze poměrně snadno dopravit do servisu a za dostatečnou úplatu opravit. Naštěstí na rozdíl od stroje mají naše tkáně regenerační schopnost a díky tomu vydrží fungovat přece jen o něco déle. Zatížení tkáně se totiž s časem sčítá a v případě, že neproběhne dostatečná regenerace, sval či vaz ztrácí svoji spolehlivost. Tento aspekt se nejčastěji projevuje především na měkkých tkáních páteře a kolen. Vzpomínáte na dřevěné kostky, ze kterých jste ve dvou letech stavěli ten největší komín? Představme si, že mezi každé dvě kostky v komíně položíme placičku z modelíny a doprostřed o něco větší hliněnou kuličku. Kolem dokola a shora dolů omotáme komín provázky, gumičkami a gumycuky. A když s tím monstrem začneme vrtět, celý komín se kamsi naklání a přitom žádná z kostek nezůstane v klidu. Tak. A podobně vypadá páteř – kostičky jako obratle, modelína simuluje meziobratlové destičky, kulička jádro destičky, gumy a provázky svaly a vazy. Při pohybu reaguje jako celek a postavení obratlů se vzájemně ovlivňuje. Pohyb každého obratle registruje mozek a ukládá ho. Jakmile se nějaký směr pohybu opakuje příliš často, vysílá mozek varovné signály, které pociťujeme jako bolest. Pokud tento alarm nerespektujeme, tkáň se na zátěž adaptuje a po měsících zátěže změní svou strukturu – guma se vytáhne. Pak už je jen otázka času, kdy způsobí další malér – modelína se trhá a kulička putuje na okraj kostiček. Tento problém nastává při stále stejných opakujících se pohybech nebo při dlouhodobém setrvávání v jedné poloze. Tou je nejčastěji flexe neboli předklon. Nejedná se jen o klasický předklon s hlavou u kolen, jde o nejproblematičtější polohu, ve které spousta z nás tráví většinu dne – sed. V uvolněném sedu dochází k rychlejšímu opotřebení měkkých tkání v okolí obratlů, následnému vyhrbování bederní páteře a posunu krční páteře dopředu. Mezi další flekční polohy páteře patří i mírný předklon trupu ve stoji u kuchyňské linky, dřezu, či umyvadla, stoj s tzv. podsazenou pánví (časté v aerobiku), klek na čtyřech s vyhrbenými zády, leh na zádech s podloženou hlavou a různé druhy sedů na židli i bez židle – turecký, překážkový, s nohou přes nohu, s nohama křížem. Setrvávání v těchto polohách je vodou na mlýn pro posun jádra meziobratlové destičky a několikadenní – několikatýdenní pracovní neschopnost.
       Víme-li, jak svalová tkáň reaguje na zátěž, můžeme najít způsob, jak její zátěži a bolestem předcházet. Důležité je, aby páteř byla zatížena co možná nejvíc rovnoměrně. Provádíte-li opakovaný pohyb jedním směrem, brzy ho vykompenzujte tím, že uděláte totéž obráceně. Jestliže stále otáčíte trup doprava, proveďte několik rotací nazdařbůh doleva. Provádíte-li opakované úklony na jednu stranu, nezapomeňte na druhou. A pokud často sedíte, či se předkláníte, postavte se a několikrát se zakloňte. Kompenzační pohyby platí pro všechny úseky páteře od krku až po bedra. Zapomeňte na to, že páteř má být rovná. Je to pravda jen při pohledu zezadu. Při pohledu z boku je nutné, aby páteř byla zakřivena v krční oblasti, mírně vyhrbena v hrudní a prohnuta v bederní části. I vsedě bychom se měli vracet k ideálnímu nastavení páteře (opravdu v tom nelze zůstat 8 hodin denně), postavit nohy pod stolem vedle sebe, hlavu posunout trochu dozadu a bederní část podepřít válečkem. A až se přistihnete, že tělo už zase spočívá na židli jako náctiletý světapán, díky tréninku se lze rychleji vrátit do reality.
       A tak oceňuji osvícené paní učitelky, které i dnes připomínají dětem, že je třeba sedět zpříma a hledět vpřed. A pokud se najde taková, která děti v lavicích postaví, zavelí Ruce v bok! a donutí třídu několikrát provést záklon, pak si může být jista, že ušetří svým žáčkům spoustu času, který by v budoucnu trávili ve zdravotnických zařízeních. Jen jí to bude stát trochu nervů při pohledu na otrávené obličeje brblajících studentů a možná zaslechne i něco o despotismu. Ale takový už je osud pedagogů. Já jen smekám.
 
←  zpět
ilustrace a stránky vytvořil Martin Bureš