O baňkování aneb „Je libo pijavice?“
 
       Myšlenka umožnit zlé krvi vyjít z těla ven přivedla na svět techniku přikládání baněk neboli baňkování. Nejstarším dokladem je údajně lékařská pečeť s vyobrazením baňky již z doby třetího tisíciletí před naším letopočtem. Baňku si lze představit jako skleničku od dětské výživy. Na rozdíl od skleničky má baňka vypouklé dno a tak se dá postavit pouze dnem vzhůru. V době našich předků byly používány baňky z rozličných materiálů – dřeva, kamene, tykve, bambusu, kravských rohů, bronzu či dokonce ze stříbra. Dnes jsou baňky skleněné či plastové, od kravských rohů se upustilo.
Cílem přikládání baněk je uvolnění kůže, podkoží, svalů a jejich markantní prokrvení a tím odstranění bolestí. Provedení spočívá v rychlém vyčerpání vzduchu z baňky, buď pomocí ohně nebo balónku a následnému přisátí na kůži. Poté baňka sama drží díky podtlaku, dokud ji terapeut nesejme. V principu lze provádět dva typy statického baňkování – suché a krvavé, nebo baňkovou masáž. Suché baňkování spočívá v přikládání baněk na mastnou kůži. Poté je klient zahříván světlem nebo prostě zabalen do deky. Po dvaceti minutách se baňky odstraňují a baňkovaná místa se velice jemně masírují. Doporučují se aplikovat při chronických bolestech páteře, artróze, při únavě a depresích, bolesti hlavy, obstipaci, onemocnění dýchacích cest, klimakterických obtížích či furunklech. Při krvavém baňkování neboli pouštění žilou je kůže naříznuta tzv. skarifikátorem a následně jsou přiloženy jednotlivé baňky. Krvavé baňky jsou používány při vysokém tlaku a lokálně při zánětech. Od tohoto druhu baňkování se však postupem doby upustilo, především z hygienických i etických důvodů, avšak možná má tento druh léčby ještě svou budoucnost. Pokud ovšem nezíská prvenství přikládání pijavic.
       Pokud podstoupíte terapii baňkami, pravděpodobně si odnesete na kůži fialovomodré podlitiny, které nebolí. Většinou do týdne mizí a kromě ostychu na plovárně či v nočním klubu nepřinášejí žádné komplikace.

 
←  zpět
ilustrace a stránky vytvořil Martin Bureš