Dýchám, tedy jsem
 
       Hoříme. Ať chceme nebo ne, každý z nás je denně spalován. Jeden ohýnek za druhým. A další a další. Šestnáctkrát za minutu a někdy mnohem častěji. A tak pořád dokola, dokud svíčka našeho života neuhasne jednou provždy. Hoříme. A většinou nepřemýšlíme o tom, že každá naše buňka potřebuje ke svému životu kyslík. Nezabýváme se tím, že jen za přítomnosti kyslíku mohou buňky spalovat látky, které uvolňují životní energii. Bez našeho vědomí probíhá v našem těle každou vteřinu oxidace. Něco tak samozřejmého jako dýchání. Automat, který se rozbíhá v minutě zrození.
       Když se nadechneme, prochází vzduch nosem a nosohltanem, úzkou hlasovou štěrbinou vstoupí do hrtanu, pak do průdušnice, průdušek, průdušinek a plicních sklípků. Během průchodu dýchacími cestami je vzduch zvlhčován hlenem. V průběhu několikavteřinové cesty do plic se vzduch ochladí či ohřeje na teplotu těla. Jen si představme, že bychom v zimě vdechovali do plic vzduch o teplotě mínus 20°C. V celém těle by se záhy změnila teplota a brzy bychom umrzli zevnitř.
       Při nádechu se hrudník rozpíná a v hrudní krajině vzniká podtlak. Současně sestupuje bránice od žeber směrem k pánvi a aktivují se nádechové svaly. Přímo proti bránici pracují svaly pánevního dna, které zabezpečují pohyblivost orgánů v břišní dutině. To podporuje prokrvování orgánů a tudíž i jejich funkci. Zároveň je pozitivně ovlivněna stabilita trupu. Míra aktivity svalů je samozřejmě závislá na hloubce a intenzitě dýchání. Celý proces nádechu a výdechu je však poněkud složitější, neboť zatímco se svaly nádechové stahují, výdechové nutně musí být relaxovány a to úměrně tomu, jak se vdechové svaly napínají a obráceně. Z celkového pohledu lze říci, že při nádechu se většina svalů napíná a při výdechu relaxuje. Jen malá část svalů pracuje obráceně. Tohoto principu se využívá v mnoha sportech a také v našem oboru.
 
Můžete vyzkoušet následující cviky:
       Centrum dýchání leží v prodloužené míše, tedy v oblasti horní krční páteře. Ve svalech, šlachách a kloubech se nacházejí nervová zakončení, která jsou při pohybech neustále drážděna. Podráždění vyvolá aktivitu dechového centra a záhy se objeví vyšší dechová intenzita. Zajímavé je, že prohloubené dýchání se přichází s předstihem, již při pouhé myšlence na pohyb a hned při začátcích pohybu se ještě více zintenzívní. Tato zvýšená dechová aktivita nastupuje dokonce o něco dříve, než dojde ke zvýšení kysličníku uhličitého v krvi po svalové činnosti. Na tomto principu lze poukázat na to, jak úzce souvisí funkce lidského těla s psychikou – s myšlenkami, představami, úvahami. Naše duševní rozpoložení ovlivňuje dechové funkce, ať chceme nebo nechceme – rozčilení, strach nebo soustředěná pozornost, vše mění rychlost i hloubku dechu. Dýchání je neobvykle složitý děj, který nám se zázračnou prostotou umožňuje plavbu životem. Zvládne klidnou hladinu rybníka i divokou rozvodněnou řeku, zatímco my se kocháme vodopádem, máváme kamarádům a těšíme se na večeři. Hoříme. Šestnáct dechů za minutu. Dokud se loďka nepřevrhne.
 
←  zpět
ilustrace a stránky vytvořil Martin Bureš